Cesta za bronzem po 11 letech: Jak Sokolky přepsaly dějiny.

Když rozhodčí v pražské UNYP aréně naposledy foukl do píšťalky a stvrdil vítězství sokolek 3:0 v rozhodujícím zápase o třetí místo, v táboře hostů propukla nefalšovaná euforie. Skončilo tím dlouhé jedenáctileté čekání na extraligový kov.

Náš ženský tým v sezóně 2025/2026 dokázal něco, co se v úvodu ročníku zdálo být jen vzdáleným snem. Tato cesta však nebyla lemována jen úspěchy; byla to jízda plná krizových rozhodnutí, bolestivých zranění a týmové proměny, která se vryje do historie klubu.

Léto plné komplikací a bleskové operace

Už první měsíce naznačily, že cesta k úspěchu bude trnitá. Klub se musel potýkat nejen s technickými problémy, jako byla rekonstrukce střechy domácí haly, která narušila harmonogram přípravy, ale především s personální krizí v kádru. Manažer týmu Jiří Dedek přibližuje start ročníku, kdy se plány hroutily pod rukama: „Do sezony jsme vstupovali s vědomím, že hlavní osa týmu z minulé sezony byla zachována, ale bohužel se hned na začátku projevilo vícero indispozic naší polské smečařky Borawské, a tím pádem sezonu ani nezačala. Museli jsme rychle jednat.“

Vedení muselo v rekordním čase sehnat adekvátní náhradu. Tou se stala nizozemská smečařka Noa De Vos. Přestože do týmu vnesla novou krev, začátky nebyly snadné pro ni ani pro celý celek. „Na začátku sezóny se celá letní příprava pro nás nevyvíjela optimálně kvůli zraněním i opravě střechy,“ potvrzuje hlavní trenérka Alexandra Dedková. Sama Noa De Vos však zpětně hodnotí svůj přerod v klíčovou oporu pozitivně: „Myslím si, že v závěru sezóny jsme hrály náš nejlepší volejbal a bojovat jako tým o medaile byla velká zábava. Ten poslední vítězný zápas, ve kterém jsme vybojovaly bronz, je opravdu speciální a budu si ho pamatovat navždy.“

Odvážný řez a nová krev v šatně

Po novém roce se tým nacházel v situaci, kdy výsledky i herní projev stagnovaly. Hrozilo, že ambiciózní plány skončí v průměru, nebo dokonce v boji o záchranu. Vedení se proto rozhodlo pro riskantní tah – výměnu a posílení na klíčových postech - smeč a univerzálka. „Týmu chyběl impuls a cítila jsem, že nefunguje ani týmová chemie. Vyústilo to ve velmi nelehké rozhodnutí ukončit smlouvu s univerzálkou Bagniak a hledat agresivní a emočně vyzrálou náhradu,“ vysvětluje trenérka.

Právě tento moment považuje za zásadní i Noa De Vos, která sledovala, jak se dynamika v kabině mění: „Věřím, že holky, které se k týmu připojily, k nám přinesly novou energii, která nám nakonec pomohla dosáhnout těchto výsledků.“

Těmi novými tvářemi byly Selin Salim a Jolana Šmídlová. Selin, která do týmu vnesla bulharský temperament a stabilitu, vzpomíná na své první dny: „Moje integrace proběhla skvěle, holky i trenéři mě přivítali vřele. I když byla letošní extraliga extrémně vyrovnaná a nevyzpytatelná, naše tvrdá práce se vyplatila. Během semifinále jsem byla plně soustředěná na náš tým, chtěla jsem nám pomoci dosáhnout našeho cíle, i když jsme hrály proti mému bývalému klubu.“

Jolana Šmídlová pak dodala týmu chybějící emoce a dravost na síti. „S holkami, se kterými jsem se znala z juniorky, to bylo, jako bych nikdy neodešla. Myslím, že můj největší přínos byl v obraně na síti a v útoku,“ říká Jolana, která se stala jednou z ústředních postav závěru sezóny.

Zázrak v Ostravě jako psychologický odrazový můstek

Pokud bychom měli v této sezóně podtrhnout jeden moment, byl by to 4. set posledního kola základní části v Ostravě. Sokolky prohrávaly 11:18 a zdálo se, že jejich psychika je na dně. Poté však na hřiště přišla nahrávačka Lucie Janošcová předvedla výkon, který změnil psychické nastavení na hřišti. „Mojí motivací bylo přinést na hřiště čistou hlavu a lepší atmosféru. Nikdo nečekal, že takový bodový rozdíl dokážeme otočit. I když nám chvílemi hrozila i baráž, ukázaly jsme, že společně dokážeme skoro nemožné,“ vzpomíná Lucie na obrat, který tým definitivně katapultoval do play-off ze 6. místa.

Asistent trenéra Jaroslav Nekola k tomu dodává: „Rozdíl oproti minulé sezóně byl především v mentalitě týmu a větší chemii. Hráčky letos držely více při sobě. Výhra v Ostravě byla úžasná, tam se ukázala síla a charakter našeho týmu.“ Právě tato nově nalezená soudržnost byla základním kamenem pro to, co mělo přijít v nadstavbě.

Tiebreakové bitvy proti Prostějovu

Čtvrtfinálová série proti VK Prostějov nejspíše vejde do dějin extraligy jako jedna z nejvyrovnanějších. Pět zápasů, z toho čtyři rozhodnuté až v tie-breaku. Polská nahrávačka Karolína Legień popisuje toto období jako sáhnutí si na dno sil: „Odehrát pět zápasů, z nichž čtyři končily tie-breakem, ukazuje, jak byla ta série vyrovnaná. Věděly jsme, jak těžká výzva to bude. Vyhrát rozhodující zápas 3:0 na jejich palubovce byl fenomenální způsob, jak takovou náročnou sérii zakončit, a je to něco, na co můžeme být právem hrdé.“

V takto vypjatých bitvách rozhodovala o úspěchu i stoprocentní připravenost hráček, které byly připraveny naskočit z lavičky a pomoci v klíčových momentech. Své o tom ví univerzálka Ivana Dohnalová, jejíž servis se stal v průběhu roku silnou zbraní. „Příležitosti jsem dostávala na podání a jedna se opravdu vyplatila, když jsem dala závěrečné eso v tie-breaku proti Lvicím Praha v základní části,“ vzpomíná Ivana na moment, který týmu dodal důležité sebevědomí. Pro mladou univerzálku je bronzová cesta životním milníkem, na který bude dlouho vzpomínat. „Je to neskutečný zážitek, který si budu pamatovat do konce života. Hlavním hnacím motorem v play-off pro nás bylo vědomí, že můžeme jen překvapit a překonat i ty nejlepší z nejlepších,“ popisuje Ivana vnitřní sílu týmu, která Sokolky hnala kupředu.

Emoční i fyzické vypětí bylo enormní, což potvrzuje i Jolana Šmídlová: „Série s Prostějovem byla neskutečně náročná. V ten moment si to tělo nepřipouští, ale nejvíc jsem tu únavu pocítila na nohou a rameni až potom.“

Svou roli v náročném programu zvládla i Tereza Motalová, která i přes menší herní vytížení zůstala pevnou součástí kolektivu: „Jsem ráda, že jsem mohla být součástí tohoto týmu. Kromě vítězství mi v paměti nejvíce utkvěla právě atmosféra od fanoušků v této čtvrtfinálové sérii.“

Vynucené změny a zranění

Play-off však nebylo jen o vítězstvích, ale i o osobních obětech. Smečařka Klára Mikelová musela sledovat nejdůležitější bitvy jen z lavičky kvůli zranění palce: „Moc mě to zranění mrzelo, v play-off chcete nechat na hřišti všechno. Snažila jsem se holky podporovat aspoň mimo hřiště. Na evropské poháry se teď moc těším, hlavně si ale přeju zdraví a být zpět na hřišti.“

Naproti tomu Nela Gebauerová musela opustit smeč a v posledním semifinálovém zápase zaskočit na postu libera, což zvládla s obdivuhodným klidem: „Bylo to nezvyklé a psychicky náročné, musela jsem se bleskově soustředit na jinou roli. Brala jsem to jako výzvu k pomoci týmu a posunulo mě to.“

Podobně silný příběh psala Aneta Bauerová, která se po dvo

u zraněních vrátila do základní sestavy právě včas: „Po tom druhém to bylo náročnější se dostat zpátky. O to víc jsem si vážila důvěry v základní sestavě v posledních zápasech. Brala jsem to jako odměnu za práci během celé sezony.“

Kapitánka a symbol dvou bronzových ér

Postava kapitánky Veroniky Struškové je pro klub symbolická. Jako jediná z kádru pamatuje bronz z roku 2013 a její návrat po mateřské pauze a těžkém zranění dodal letošnímu úspěchu hlubší rozměr. „Ta před 11 lety byla moje první, teď po návratu po mateřské a vážném zranění má pro mě ten bronz ještě hlubší význam. Bylo za tím hodně práce a někdy i pochybností. Možná je to i má poslední medaile,“ přiznává kapitánka, která byla mentorkou mladého týmu s věkovým průměrem pouhých 20 let. „Já se snažila být oporou a předat zkušenosti, zároveň ale musím říct, že i ony dávaly hodně mně.“

Defenzivní jistotu v poli pak držela Denisa Dedek, která cítila gradaci formy v pravý čas. „Byla to neskutečně dlouhá sezóna. Po vyhraném čtvrtfinále s Prostějovem už jsem o medaili nepochybovala. V Praze po posledním hvizdu to pak byla obrovská radost a úleva.“

S pocity štěstí se přidává i blokařka Veronika Fukalová, pro kterou byl úspěch i rodinnou záležitostí: „Byl to risk s kádrem, který vyšel. Zaslouženě jsme si medaili vybojovaly. A taťka v hledišti? Ten jel úplné bomby! Jsem ráda, že to mohl prožít se mnou a že máme další nezapomenutelné vzpomínky.“

Oslavy, benzinky a evropský horizont

Závěrečný duel proti Lvicím Praha byl vyvrcholením celoroční dřiny. Vítězství 3:0 spustilo oslavy, které začaly v šatně soupeře a pokračovaly celou cestu domů. „Oslavy byly krásné, dlouhá cesta domů autobusem a benzinky po cestě si nás budou asi dlouho pamatovat!“ směje se trenérka Alexandra Dedková.

Manažer Jiří Dedek k tomu s pýchou dodává: „Hrát doma před opravdu plnou halou nebo i poslední výpravný bus s fanoušky do Prahy – byla to čest. Velké díky patří všem.“

Zisk bronzu ale není jen tečkou za sezónou, je to vstupenka do prestižního evropského CEV Cupu. Pro Frýdek-Místek je to výzva, na kterou se město i klub již nyní připravují. Kostra týmu se rýsuje a ambice nechybí.

Po jedenácti letech se Sokolky vrátily na volejbalové výsluní způsobem, který ukázal, že srdce, týmová soudržnost a odvaha riskovat jsou víc než papírové předpoklady.